Ivana Fexová
Ráda čtu a píšu. Těšilo by mě, kdyby mé povídky někdo četl a třeba na ně i zareagoval.
Zatím jsem vydala knihu pro děti Dobrodružství Fany a Beryho a v létě mi má vyjít druhý díl-Letní dobrodružství Fany a Beryho.
Intimní příběhy 1
Pepa
Pepa nikdy nejezdil rychle. V jeho škodovce 120 to zaprvé nešlo, zadruhé nebyl milovníkem ničeho, co by vybočovalo z jeho pomalého životního rytmu. Za volantem, pevně stisknutým mozolnatýma rukama, nehybně civěl kupředu, na hlavě v zimě v létě odřenou hučku, bundu nebo montérky na neforemném těle. Kam chvátat? Říkal jeho prázdný výraz. Proč se někam hnát-slyšela často jeho manželka, která na jeho životní filozofii přistoupila z čiré pohodlnosti myslet nějak jinak. Takhle to bylo správně. Životní stereotyp je vyháněl brzy ráno z postele. On spěchal do místního JZD, ona do kravína. Slunce se prohánělo po obloze a v pravidelných intervalech daných přírodními zákony odměřovalo Pepovi a Haně čas. Všednodennosti, tvé jméno zní Hrůzovi.
Ale možná tohle všechno bylo prostě správně. Možná právě ta jednoduchost života Pepovi propůjčovala smysl a řád, který dnes tak mnohým komplikovanějším povahám chybí. Možná. Možná se ale také v poslední chvíli, kdy uviděl mohutné esúvéčko, které se řítilo zatáčkou, vzepřela v Pepovi obrovská touha, kterou nikdy před tím nepocítil, touha palčivá až do bolava, touha žít. V ten jediný okamžik prožil něco, o čem jen slýchal, že to existuje, ale vždy nad tím mávnul rukou, protože takové úvahy považoval za zbytečné a nepraktické. Byla to chuť, neskutečná chuť pokračovat dál.
Čelní náraz zanechal na luxusním autě jen pár promáčklin a rozbitá světla. Z karoserie škodovky zůstala halda šrotu a v ní bezvládné Pepovo tělo.
" Byl to zázrak, žes to přežil," jako z dálky slyšel hlas Hany, která seděla u postele, nervózně žmoulala kapesník a každou chvíli si jím otřela uplakané oči." Doktor říká, že si tu poležíš, ale že máš tuhý kořínek," malinko se pousmála, protože právě Pepův kořínek způsobil, že nebyla v osmapadesáti letech vdovou. "Pak taky prý přijdou ty...jak se tomu říká...rehabilitace," udržovala konverzaci, která narážela ne Pepův zafačovaný obličej. Pepa otočil hlavu nalevo směrem k oknu, do kterého bušily kapky deště. Pro Hanu to byl jasný signál, "Tak já jdu," řekla potichu. Lékař jí povolil jen krátkou návštěvu, a tak se ztěžka zvedla z tvrdé židle, narovnala se v zádech a chvilku zůstala nerozhodně stát. Pak pomalu natáhla ruku, dotkla se Pepovy ruky, přejela prsty po hrubé kůži a jaksi neobratně ji stiskla. Byla to po letech vzácná chvíle intimity, narážka na dobu hluboko zasunutou do šuplíku vzpomínek.
Jestli si Hana myslela, že ji Pepa nevnímal, pletla se. Především závěr její návštěvy ho znepokojil. Ta ruka na jeho ruce mu pak nedala spát. Jako kdyby mu křídla můry nespokojeně tloukla do oken, za kterými je rozsvícené světlo. Tak se mu znovu a znovu vkrádal do mysli Hanin posední dotyk. Popravdě řečeno-Pepa o tomhle uvažovat nechtěl. Nechtělo se mu přemýšlet vůbec o ničem, ale Haniny dotyky přicházely pravidelně s koncem každé návštěvy a on si na ně zvykal jako na chladivý doušek vody v horkém dni. Dokonce se přistihnul, že se na ně těší, a když uplynul měsíc jeho pobytu v nemocnici, dovolil si poprvé stisk své manželce oplatit.
Hana za manželem jezdila každý týden. A většinu konverzace obstarávala ona. Ne tedy, že by se nějak výrazně rozhovořila, vždycky byla spíš uzavřená a nemluvná, ale měla pocit, že jediným způsobem, jak přispět k manželovu uzdravení, je udržet ho v jeho světě práce a známých lidí. A tak mluvila,
pomalu a s rozmyslem, aby na něco nezapomněla, a čekala na sporadické reakce svého manžela, za které ale byla vděčná jako za malé dárky. Pepa ji spíš pozoroval, než poslouchal. Sice ho zajímalo, co se na vsi děje, ale daleko víc se teď díval na svoji ženu jako na někoho, koho spíš po svém boku celý život cítil, a věděl s pevnou jistotou, že tu je, ale unikal mu výraz jejích očí, tváře, gesta, její pomalu plynoucí, ale stabilní energie.
A jak tu tak Hana seděla a vrtěla se na nepohodlné židli, uvědomil si s plnou vahou té informace, že má před sebou ženu, svou ženu, a že se mu tahle jednoduchá zpráva v životě kamsi ztratila. Také Hana, jako by se vymotávala z nějaké pevné sítě, do které ji svázalo manželství. Zjistila, že se o spoustu věcí dokáže postarat sama a že z místa, kam ji pevně zasadil manželský slib a Pepa, může udělat krok nalevo, napravo a taky dopředu.
Vše, co se odehrávalo v těchto týdnech a měsících v myslích Pepy a Hany bylo ale spíš nevědomé, jaksi přirozeně funkční, než aby oba začali přemýšlet o svém životě záměrně trochu jinak. Havárie Pepy je tedy samovolně posunula jako figurky na šachovnici na jiné -nové políčko. Že je něco skutečně a přímo hmatatelně jinak, zaznamenal Pepa, když uviděl jedné jarní neděle na rtech své manželky jemnou vrstvu rtěnky. Zamračil se. Co to má znamenat? -a protože po tak dlouhém manželství není potřeba spoustu věci vysvětlovat, věděla Hana podle jeho výrazu přesně, co si myslí. Malinko se nahrbila. Očekávala za svou rozmařilost kárající slova. Napětí se zastavilo ve vzduchu a rozťalo ho na dva oddělené prostory-Hanin a Pepův. "To je...to je..."zakoktala se Hana jako dítě přistižené při krádeži. "To je pěkný," dokončil větu Pepa a malinko se usmál. Máš s tou rtěnkou hezkou pusu. A pak se otočil k oknu, aby neviděl Hanin zmatený a současně potěšený výraz. "Půjčila mi ji Maruna," špitla potichu.
Jak týdny běžely, stále víc a víc pozoroval Pepa svoji ženu jako nějaké nově objevené území. Zjišťoval, jakou barvu mají její oči, když do nich svítí slunce a jak se proměňují při stmívání, v pramenech vlasů shledával stříbrné nitě a v rýhách vrásek našel uložený čas společného žití. Vše k němu mluvilo nějakou cizí řečí, které-a to už věděl s jistotou- toužil porozumět. Poslední týden jeho hospitalizace, když trávili nedělní odpoledne v nemocničním parku, položil Pepa Haně ruku do klína, pevně stiskl její dlaň a sbíral slova, kterými by jí vyložil, kam za ty měsíce došel. Cítil, že mu bude bez dlouhého vysvětlování rozumět. Pak se nadechnul, odhodlaně se jí zahleděl do tváře a řekl: "Potkal jsem smrt." Hana pohledem neuhnula. Už se také naučila opětovat pohledy svému muži-dívat se na něj s důvěrou a s nadějí. " A co ti řekla?" otázala se. "Že mám žít," odpověděl jí Pepa a vzduch se pročistil jako po bouřce. Pak pustil Haninu ruku a s jemným ostychem ji pohladil po tváři.
Intimní příběhy 2
Splněné přání
Kdybychom měli charakterizovat Vlaďku, nejspíš bychom použili slova jako skromnost, jednoduchost, obyčejnost. Tahle žena, které táhlo na šedesát, potřebovala na první pohled k životu jen málo. Netoužila po nějakých složitých přístrojích v domácnosti, po trendy oblečení ani po novém autu. Stejně dobře uvařila na obyčejné pánvi, oblékala se sportovně a ležérně tak, aby se cítila pohodlně, a její auto bylo vždycky staré minimálně dvanáct roků. Všichni kamarádi jejího manžela mu občas záviděli, občas mu lichotili, že si dobře vybral. Eman jim nic nevyvracel. Proč taky? Proč jim vykládat, jak ho rozčiluje, že má jeho žena -jak on s oblibou říkal-vrtuli v zadku, že musí pořád něco dělat, někam běhat, něco vymýšlet? Těch několik let, o které byla Vlaďka mladší, bylo znát. A také byl prostě a jednoduše každý jiný. Eman si rád si poležel, pospal, popil vínečko-a to se pak těžko druhý den dělají nějaké výlety, nedej bože túry. Přesto byl ale rád, že ho Vlaďka občas zvedla z gauče a donutila ho někam jít, něco dělat. Ale pozor, znovu připomínám, že mu to nevadilo, bylo-li to jen občas. Kdyby nebylo mně, shnil bys tady-s oblibou říkala, když s ní "musel zase někam vyrazit".
Faktem je, že i přes nějaké ty rozepře spolu občas vyráželi na prodloužené víkendy nebo na týdenní dovolenou. Odtud se Eman vracel odpočinutý, plný dojmů, ale hlavně rád. Byl prostě rád doma. Já jsem také ráda doma-vysvětlovala mu Vlaďka, která tvrdila, že každý rak miluje svůj domov a rodinu-ale když mám být někde týden, ani se tam nerozkoukám a jedeme zpátky. Mně to stačí-oponoval Eman. Jo, a stačí ti čím dál tím míň. Všímáš si toho? O čem můžeš tak přemýšlet, když jsi pořád zavřený v baráku. Víš, jak člověk bez kontaktu se světem degeneruje? Eman už na tyhle řeči rezignoval. Argument, že cestování udržuje mozek v kondici, slyšel už tolikrát, že mu tahle věta šla jedním uchem sem a druhým tam. A aby ukázal, že si na něj nikdo nepřijde, lehnul si na gauč a pustil si televizi.
Vlaďka o sobě věděla, že její potřeba pořád něco poznávat, vidět a zažívat je nejspíš trochu přehnaná, ale lepší než žít jako důchodce. Znala své vrstevnice a viděla, že se chová trochu jinak, že její kamarádky-hrdé babičky několika vnoučat- nad ní kroutí hlavou, ale nic si z toho nedělala. Můj život je můj život a já si ho chci užít po svém. O co je to horší, než když někdo hrabe majetek nebo se obklopuje věcmi. Je to můj život, a jak si ho zařídím, je jen moje věc.
Byla to vcelku přímočará a nekomplikovaná životní filozofie, jen bylo potřeba, aby na ni byli dva. A tak docházelo mezi manžely k občasným střetům, o kterých ale nikdo nevěděl, takže manželství Vlaďky a Emana vypadalo na první pohled jako ideál.
Hrozně bych chtěla letět do Indie. Přiznala svůj sen jednoho večera Emanovi. Tak to si tam leť sama -stručně odpověděl a tím považoval věc za vyřízenou. A pro jistotu, aby se řeč náhodou nestočila nebezpečným směrem, zasednul k počítači. Klidně bych tam letěla i sama-řekla potichu, ale zřetelně k Emanovým zádům, aby bylo jasné, že ona přece není nějaká koule na jeho noze. Stejně jí ale bylo jasné, že určité věci člověk v životě prostě neuskuteční, takže cestu do Indie považovala za něco, o
čem se jí může jen zdát. Cestovala tedy jen po internetu. Znala nabídky různých cestovních kanceláří i alternativních léčitelů, dobrodruhů a i podnikatelů s lidskou zvídavostí. A bylo jí jasné, že takhle to zůstane. Ve skutečnosti jí to ani nerozčilovalo. I pro ni zůstávala tahle cesta reálná jen v rámci představ. Bylo to něco, čeho se může člověk dotknout- a to docela hezky-jen svou fantazií, takže fakticky cestu do Indie neřešila.
Když ale v den oslavy šedesátých narozenin dostala obálku, kde místo adresy bylo napsáno-Hurá do Indie!, bylo jasné, že i nereálné sny se mohou splnit. Ale musíš to zvládnout sama, tedy s průvodcem -usmíval se Eman a společně s dcerou přáli mamince hodně radosti z cestování.
V lednu se Vlaďka začala chystat. Týden před odletem dostala sice drobnou virózu, ale rýmička a kašlík mi to přece nezkazí. Smála se. Eman si dělal starosti, ale Vlaďku by nikdo nedonutil, aby svůj sen neuskutečnila. A bylo opravdu o co stát! Nadšená esemeska střídala nadšenou esemesku, fotka za fotkou si to virtuálně plachtila mezi Indií a Čechami. A jak ti je? Staral se Eman. Super. A to super znělo tak přesvědčivě, že se Eman přestal strachovat a těšil se z toho, že až se Vlaďka vrátí, dá na nějakou dobu s tím bláznivým cestováním pokoj. Týden se těšil ze své samoty, druhý týden znervózněl a ten třetí už se nemohl dočkat, až ji zase uvidí.
Hned druhý den po návratu ji donutil jít k doktorovi. Vždycky, když pak čekala na chemoterapii, představovala si vrcholky Himalájí zrůžovělé vycházejícím sluncem. Nikdo jiný se v nemocničním pokoji neusmíval.
Intimní příběhy 3
Fotograf
Už dlouhou dobu měla pocit prázdnoty. Takový tupý a dutý. Takový pocit zbytečnosti, jako když po vypálené svíčce zůstane jen její skleněný obal. Bloumala jejich velkým domem, občas potkala Karla, vyměnili si pár poznámek k chodu domácnosti nebo k organizaci dne a pak zůstala v kuchyni, kde mechanicky vyndávala potraviny z ledničky a chystala oběd. Někdy nakoupit, občas zajít do centra na schůzku s kamarádkami, projít obchody, výjimečně výlet, jak Karel s oblibou říkal" za hranice všedních dnů". Nejspíš ale tušil, že i výlety nabývají podobu všednosti, že se z nich vytrácí dobrodružství a radost z objevování. Všudypřítomný a všemocný stereotyp je oba uchvátil, pevně je svíral a drtil jim kosti jako španělská bota.
Žijeme jako důchodci -vyčítala Karlovi Alena, ale ten jí bez známky znepokojení nebo účasti odpovídal-ale my jsme důchodci. Ty už od života nic nechceš? Ty už na nic nečekáš? -vemlouvala se Alena do Karlových myšlenek, které se mu líně plazily hlavou jako potok vysychající v horkém létě. Jo, na Zubatou- odseknul jí, protože mu už tyhle řeči, které poslední dobou vedla tak často, lezly na nervy. Podívej se okolo, jak žijou ostatní! Co se ti pořád nezdá-rozčiloval se, ale možná záměrně zvyšoval hlas, aby mohl vzápětí odejít, malinko hlasitěji za sebou přibouchnout dveře a zavřít se ve svém pokoji. Tady, obklopený fotografiemi ze svých dřívějších cest plných napětí a pohybu, měl konečně od své manželky pokoj. Co jí chybí? Vždyť máme všechno, co si jen důchodce v téhle zemi může přát, nic víc nepotřebujeme. Dokonce jsme i relativně zdraví, tak co pořád má. Ze všech těch otázek, které ho ale minimálně rozrušily, Karel usnul.
Zato Alena třískala nádobím a vším, co jí přišlo pod ruku. Její vzdor čpěl marností. Cítila, jak málo má energie k boji proti tomuhle malomocenství mysli, jak oloupává slupky své touhy a pohřbívá je do země, tam, kam ji stahuje neschopnost pevněji se uchytit jako nezdárné semeno v půdě vlastního života. Místo síly, kterou tolik potřebovala, ji ovládla lítost. Takhle si důchod nepředstavovala.
Budeme cestovat a dělat si malé výlety, třeba jen kousek, do vedlejšího města. Objevíme nová místa, kde jsme ještě nebyli. Mám hrozně ráda neznámé cesty -třeba by na jejich konci nebylo nic závratného! Pamatuješ, jak jsme si to slibovali? Karel jen pokyvoval hlavou, ale v duchu přemýšlel o úkolu, který mu svěřil jeho šéf. Občas totiž fotil pro místní časopis-snad z nostalgie, snad ze solidarity mu nechával Milan tenhle drobný přivýdělek. Hele, udělej několik zajímavých fotek starých lidí, chtěl bych příští číslo věnovat seniorům. Tak ukaž, co v tobě je, víš, jak po mně mladý jdou, že tu zaměstnávám vykopávky. Argument, že Karlovou parketou jsou krajiny, Milan nebral. Je to pro tebe jak dělaný, a ať v tom jsou nějaký pocity, nálady, vždyť kdo by to měl chápat víc než ty.
Když Alena slyšela, jakou zakázku Karel dostal, malinko zakroutila hlavou. Co tím chceš říct? -naježil se Karel. Nic, jen že je to zajímavý. Jsem zvědavá, jak se k tomu postavíš. Chceš se o tom pobavit? -
zeptala se teď už s jistou nadějí v hlase. Ne -odseknul Karel -který se pro ten nepatrný pohyb hlavy trochu urazil. Nemuseli spolu příliš mluvit. Vždyť za tu dobu, co spolu žili, dokázali přečíst sebenepatrnější pohyb tváře, pohled nebo gesto toho druhého. Fakt se mi to zdá zajímavé-opatrně začala Alena. Je to pro tebe šance ukázat, že něco umíš. Hm-zabručel Karel přes stůl. Náladu mu spravilo až pečené kachní stehno, bramborový knedlík a zelí.
Čím déle na úkolu pracoval, tím byl zamlklejší. Všude v jeho pracovně se vršily hromádky fotek, šlapal po nich, protože nic jiného si nezasloužily, strhával z nástěnky domnělé favority -to když se na ně po probdělé noci znovu podíval. Po týdnu si poprvé přiznal, že to je úkol nad jeho síly -nedokážu to. Fotky byly mělké, nicneříkající, prázdné. Asi tak jako skleněný obal svíčky, když ji vypálíš-k ničemu. Alena to trápení svého manžela zpovzdálí pozorovala. Chápala jeho pocity. Ale proč se u toho musí znásobovat i ty její, proč cítí tím víc svou beznaděj a bezmocnost. Byla to daň jejich dlouholetého svazku. Beznaděj manžela na ni přelézala jako černý jedovatý had. Obmotávala jí zápěstí a krk a spolehlivě směřovala k srdci. Jsme fakt staří, musím si to přiznat. Na tenhle svět už prostě nestačíme.
Když se po čtrnácti dnech ozval šéf, že do zítřka potřebuje TY fotky, srazila tahle zpráva Karla doslova na kolena. Zavřel se v pokoji, a i když Alena schválně provoněla dům pečenou zvěřinou, kterou měl Karel tak rád, nepodařilo se jí ho vytáhnout ven. To je konec -klesla jí duše až na dno žaludku, když se v koupelně snažila nalíčit tvář. Ve skle zrcadla se na ni šklebilo devastující dílo času. Viděla hluboké vrásky, víčka, která se bez příčiny chvěla, ústa se svěšenými koutky a na hlavě bílé odrosty vlasů. Tohle je stáří-pomyslela si a pak si tuhle větu zopakovala ještě jednou a ještě jednou a nakonec potřetí a nahlas.
Pak už stačilo jen několikrát cvaknout spouští.
Druhý den se šéf na Karla uznale podíval. Překvapil jsi mě. A myslím, že i všechny ostatní. Je to odvážné a pravdivé. Člověče, ta bezmocnost v očích tvé ženy, jak jsi to tam dostal?
To šlo nějak tak samo-tiše odpověděl Karel a odvrátil od fotek tvář.
Intimní příběhy 4
Životní příběh Anny M.
Dennodenně jezdím tou samou cestou. Čtyři kilometry tam a čtyři zpátky-nejdřív do kopce, který se teď v zimě tenkým ledovým povlakem leskne jako zrcadlo a pak po rovince kolem prasečáku. Jeho zápach už ani nevnímám, tak jsem s touhle cestou, s jejími zatáčkami a pokroucenými švestkovými stromy spjatá. Ještě jeden dolík, na jehož dně na mě skoro vždy čeká vlčák. Cení ostré zuby a řve tak, že by probudil mrtvého. Ale jeho pán se ani nehne, nejspíš čeká, jak tenhle souboj dnes dopadne. Držím se řídítek a snažím se vlčákovi dívat přímo do očí, aby nepocítil můj strach. Ale myslím, že ho ze mě cítí stejně jako všichni. Když se nehýbám, přestane štěkat, otočí se a odejde. Ještě chvíli stojím. Drobný déšť mi stéká po tvářích a rozmazává mi barvu na řasách, kterou jsem si na ně ráno tak pracně nanesla. Ruce se mi třásly, zrovna jako teď. Pes zmizel ve stodole spolu se svým pánem. Než chlap zalezl, ještě jednou si mě změřil. Jako bych já byla ten viník, který ho obtěžuje.
Tlačím kolo z dolíku do kopečku. Teď už nemám šanci se rozjet. Jednak déšť na asfaltce umrzá, jednak mi nezbývají síly. Je sedm ráno a já se cítím úplně vyčerpaná. Před sebou vidím věže kostela. Vánoční osvětlení z ní už zmizelo a ostrá špice napichuje šedivou oblohu na svůj černý dráp. Úzkost, která mě do téhle doby svírala, trochu povolila. Mám to tak vždycky, když uvidím rozsvícená okna, za kterými se chystají děti do školy a důchodci na nákup. Představuju si samu sebe před třiceti lety. Mých pět dětí. Divoká rána a bouřlivá odpoledne. Noci s vodkou a s prášky-bez muže, s muži. Život tehdy tekl kamenitým korytem. Proud se mnou mlátil o balvany, až mi pochroumal hlavu. A pak ta samota, to ticho a moje matka. Přísná jak řemen. Úsečný pohled a slova břitká a nesmlouvavá.
Jak se mi teď žije spolu s ní ve starém statku? Oddělená jen stěnou ze skříní slyším její dech. I ve spánku z ní jde strach. Netop, nesviť, nepouštěj teplou vodu. Když odejde do kostela, jako by se mi odvalilo z duše závaží. Měla bych něco změnit, ale na životní rozhodnutí nemám sílu. Můj bratr ji měl. Ještě roky po tom, co jsme ho odřízli z trámu, vyprávěla matka se slzami dojetí v očích, jak jí její vzorný syn píše z Ameriky, kde udělal díru do světa. Od té doby ale ztvrdla ještě víc. Každý halíř je jí milejší než dobré slovo. Matka. A jaká já jsem byla matka? Po tváři mi tečou dvě černé stružky. Ještě než namočím ruce do kýble s vodou, utřu si je na ženském záchodě. Vytírám pod stoly, kde včerejší štamgasti nechali zaschlé bláto a skvrny od vylitého piva. Otevřu okna. Vyháním ten hospodský pach a chladné ráno ho odnáší v náručí jako by to bylo nemluvně. Než přijde šéfová, musí být uklizeno. Pečlivě zavírám okna, aby mi nevyčetla, že pak hospodu nevytopí.
V osm už krájím zeleninu a směju se spolu s kuchařem jeho novému vtipu. Řehtá se jako kůň, ale já vtipům moc nerozumím. Nevadí, hlavně že se mnou někdo mluví. První hosté dorazí v jedenáct. Jsou to chlapi ze zednické firmy. Staví ubytovnu pro sociálně slabší. Pro případy, jako jsem já. Už jednou
mě napadlo, že bych si tam, až dostaví, pronajala byt. Ale matka mě nepustí, sleduje mě a chce vědět o každém mém kroku. Zrovna když jsem začala uvažovat o samostatném bydlení, přišla s tím, jak se cítí špatně a že už tu dlouho nebude. Musíš se o mě postarat. Měla oči přimhouřené do úzkých štěrbin. Jako kouzelný zlý had, který se dokáže dostat lidem do hlavy. Vždycky jsem měla ten pocit, že nade mnou má nějakou zvláštní moc. Je stálepřítomná, všudypřítomná. Nikdy se neodvážím udělat to zásadní rozhodnutí-odejít od ní, zbavit se jí. Jsem tak slabá. Dívám se skrz mastné sklo, jak budova ubytovny roste. Jsem neschopná, neschopná. To ten můj věčný strach.
To by bylo něco pro tebe -dloubne mne pod žebro kuchař a ukáže nožem na budovu. Nemusela by ses sem každý den ráno plahočit. A víš, jak je to večer. Taková malá silnička do Prdelákova, ale všichni tam jezdí jako blázni. Ještě tě někdo srazí. Odrazkami jsem opentlená jako nějaký komediant -odpovídám mu a vděčně se na něj podívám. Je to jediný člověk, který se o mě alespoň trochu zajímá. I když je o dvacet let mladší. Na rampě u skladu kouří a pokračuje v úvahách. To kdybych já žil jako ty, což bych tedy nevydržel, hned bych chytil příležitost za pačesy. Nedovedu si představit, že bych žil s mámou. Neodpovídám. Vidím její nahé tělo, když se večer omývá v lavoru. Světlo ze slabé žárovky milosrdně bloudí po místnosti a skrývá, co může. I můj smutek, i můj strach. Tak uvažuješ o tom vůbec? Nebo chceš na tom vašem statku shnít? Když nic neříkám, típne cigaretu a mávne nade mnou rukou.
Odpoledne pak pracujeme bez řečí. Tedy já nemluvím. Kuchař žertuje s číšnicemi a já poklízím nádobí, vymývám obrovské hrnce-ruce rudé jako rak. Nedokážu dělat s rukavicemi. Čerstvé praskliny pálí jako čert a pomalu trhají další kůži a zalézají do masa. Co je to ale oproti bolesti duše. Hlavou se mi mihne obrázek mříží, a tak se rychle otočím k oknu, abych se ujistila, že to byla jen vzpomínka. Znovu uvidím, jak se ze země tyčí zdi nové budovy. Takhle může někomu růst sen -usměju se nad tou neobvyklou myšlenkou. A znovu se zamyslím, nad tím, jaké by to bylo mít svůj vlastní domov. Ruce máchám ve vodě a civím na budovu. To by byla paráda, co? -zas mě popíchne kuchař. Nedá si pokoj. Bude to dost drahý -reaguje na něj servírka Štěpána. Tak to doplatí sociálka, ne? Odsekne jí kuchař, ale o mě se jejich řeči jen otírají jako toulavá kočka, jako by se mě netýkaly.
Směna mi končí v pět. Venku už je tma. Cítím se vyčerpaně. Sílu mi ubírá ještě cosi, co se mi uhnízdilo v mozku. Je to odvážná myšlenka a já bych ji nejraději nechala stát někde za dveřmi. Táhni -zabručím do tmy. Stojím na kopci a pode mnou je údolí, kde žije pes. Dům jeho pána svítí a já netuším, jestli někde ve tmě číhá můj nepřítel. Nasedám na kolo a opatrně sjíždím po krajnici. Kolem mě profičí auto. Osvětlí asfaltku-a... pes tu není. Do kopečku zas tlačím. Kopec, kterému se říká Rasák mám za sebou. Za zády rozsvícené městečko. Po rovince zas jedu, prasečák nevnímám. Dvě zatáčky a už vidím naši vesnici. Proč je to tu pořád nahoru a dolů? Napadne mě. Zastavím v ohybu zatáčky. Nechce se mi domů. Z oblohy začínají poletovat vločky a dopadají na kamennou desku stolu, který tu kdosi postavil pro unavené poutníky. To pro mě ho tu někdo postavil. Já jsem ten unavený poutník. Ztěžka dosedám na sedlo. Měla bych jet, ale tolik se mi nechce. Úzkost zatlačí na pedály. Nešlapu, brzdím-celý život.
Když dorazím na náves, stojí před naším statkem záchranka. Matku vynášejí na nosítkách. Má zavřené oči a chladnou ruku. Mami, co se stalo? -křičím a v chumelenici moje slova ulétají do noci. Záchranář mi cosi říká, ale já mu nerozumím. Pak už stojím sama, kolo hozené v příkopu, za sebou černou siluetu domu. Cítím, vím, že matka odešla. Zdvihnu kolo a jdu pryč. Kam? Nevím.
Intimní příběhy 5
Opilá zpěvačka
O životě máme spoustu falešných představ. Co je ale důležité vědět! Za žádnou cenu bychom neměli propadat iluzi, že ho máme ve svých rukách. Ve skutečnosti totiž existuje něco nad námi. Něco výš, kam naše snaha, vůle a touhy nedosáhnou. Říkejte si tomu, jak chcete-náhoda, osud či vesmírný řád-záleží na vás. A když nám pak kamínky v botě začnou rozdírat paty, můžeme se postavit na hlavu a nic s tím nenaděláme. Je to tak, jsme jen třísky v tom všepohlcujícím vesmírném požáru. Bezmocné, ale častokrát omezeně přesvědčené o vlastní nezdolnosti a výjimečnosti, a přitom spálené na popel v jednom jediném okamžiku.
Blanka měla za sebou bouřlivý večer, kdy v místním klubu vyzpívávala svůj smutek z opuštěnosti. Panák na cestu domů jí nejen nevadil. Naopak. Ještě víc ji utvrdil v přesvědčení, že to Evžen všechno zpackal. Že za veškerý ten její životní marasmus může on. Zahleděná na dno skleničky vypadala, jako by četla v čarodějnické kouli. "Co tam vidíš?" položila jí otázku a ruku na rameno barmanka Šárka. "Nic. Jsem jen nějaká unavená," probrala se Blanka a trochu se na Šárku pousmála. V tom úsměvu bylo krapet trpkosti a také pocitu nespravedlnosti, že má Šárka i po noční šichtě svěží tvář a usměvavou pusu. Určitě jí dneska k ránu někdo v posteli obejme. Někdo, kdo na ni čeká. Kdo čeká jen na ni. "Co je s tebou?" zeptala se Šárka, obešla pult a srdečně Blanku objala. Tolik mateřské něhy-kde se to v té holce bere? -uvažovala Blanka a její obětí bylo chladné a nepřesvědčivé. "Měla by ses vyspat," radila barmanka a pohladila stárnoucí zpěvačku po vlasech. "Co kdybychom si zítra někam vyrazily? Třeba na oběd. Vzala bych Roberta."
Tak Robert -sevřela závist Blance žaludek-Robert-našlo jí to jméno z hlavy. To víš-a všichni na tebe budou zírat i ten tvůj Robert se kolem tebe bude motat a já tam budu za páté kolo u vozu. To víš. Myšlenky se jí motaly v prapodivném kruhu, občas se vracely, anebo se zaplétaly v malé uzlíky a zlomyslně bránily těm dalším v proudění. To víš se zapletlo s dalším to víš a Blanka náhle nevěděla, jak dál. "Dala bych si panáka," vyřešila svou myšlenkovou krizi. "Panáka? -ještě jednoho?" pustila ji ze své náruče Šárka a změřila si ji kriticky od hlavy k patě. Byla ráda, že Blanka nevyužila její nabídky na společnou akci. Kdo ví, jak by se na to Robert tvářil. Tahat s sebou tu starou vyčpělou ochechuli-jako by ho slyšela. Ale ona sama měla pro Blanku slabost-nebo to byla spíš slabost pro její popularitu? Jako by v té její slávě ona sama malinko povyrostla. Její život byl tak jednoduše obyčejný. "Měla bys jít domů, zavolám ti taxíka." "Mám tu auto. A teď mi nalej," netrpělivě poroučela zpěvačka a zrcadlo za barem odráželo její tvář potrhanou alkoholem a ponocováním. "Dobře, naleju ti, ale slíbíš mi, že to bude poslední panák a pak hned pojedeš domů." "Nejsi moje máma, "zahučela přes pult Blanka, která už na barové stoličce neudržela balanc a rozložila se vrchní půlkou těla na lesklou desku pultu.
Poslední hosté se ploužili ke dveřím. Byly to jen stíny za zády pozorovatele. Šmouhy bez očí a přesných kontur. Rychlovlaky mizící ve vteřině z dosahu našeho vnímání. Svět byl v jednom kole. Co čeká venku-na chodníku, na ulici, co čeká ve tmě řídké přicházejícím ránem? Nic. Nejspíš nic. Jen další den si navlékne svůj ošuntělý kabát s prošoupanými lokty a obroučkou od mejkapu na límci.
"Blanko!" zatřásla zpěvačkou barmanka, "vstávej, musím zavírat. Potřebuju jít domů!" Šárka už byla vážně netrpělivá. Blanka se sesunula z židličky, klekla si na zem a začala prohrabávat kabelku. "Tady jsem je někde měla," obrátila obsah tašky vzhůru nohama a desítky věcí se rozkutálely po špinavé podlaze. "Tady přece byly," mumlala. "Snad nehledáš klíčky od auta?" vztekala se Šárka a už vytahovala mobil a vyťukávala číslo na jejich klubového taxikáře. "Blanka," řekla do mobilu, jako by to bylo nějaké heslo, a pak už jen čekala a sledovala, jak zpěvačka loví zpod stolku zatoulané předměty.
"Měla by se léčit," řekl otráveně taxikář, když mu Šárka odemkla dveře připomínající vchod do ponorky. Pak chytil Blanku v pase, zvedl ji jako pírko a odnesl ji v náručí do auta. "Vašíku," šeptala mu do ucha, "tak ty sis mě přišel vyzvednout, to je od tebe milé." "Hlavně se mi tu nepoblej," zavrčel taxikář, "nebo to budeš mít dvakrát tak drahý." "A doveďte ji až domů, prosím," upřela Šárka na taxikáře prosebně kukadla. "Že jste to vy, ale nejsem žádný sociální pracovník, budete to mít o dvě kila dražší." "Jasně," souhlasila barmanka a už vyndává peníze a s úlevou v srdci se otáčí od mizejícího taxíku. Svítá. Dopoledne prospí, a když Robert nic neuvaří, půjdou na oběd. Co to bylo za nápad brát Blanku s sebou -vyčítá si. Co kdyby pozvání přijala? Peníze za její taxík si vezme z tržby. Má to tak se šéfem domluvené. Proplácí tyhle jízdy Blance už půl roku, ale ví, že se mu to vyplatí. Nerad by přišel o ten její "zlatý" hlas. I když už není Blanka nejmladší, dokáže zbláznit publikum víc než nějaká mladice. A že při tom chlastá? To není jeho věc.
Taxikář dofuněl do druhého patra-není nic horšího než ožralá ženská- nahmatal v kapse klíčky od bytu, odemknul, skoro poslepu došel do ložnice a ztěžka převalil zpěvačku na postel. Hodil klíče na stolek: "Tak a teď si tu dělej, co chceš. Já jedu domů." Vzpomněl si na svou ženu, která v poslední době nějak často vynáší prázdné láhve do kontejneru. No jo, když já nejsem skoro vůbec doma. Postesknul si a před očima se mu mihlo Blančino tělo rozhozené v posteli jak stará uschlá kytice. Aby mi tak začala chlastat-ale to už zase myslel na manželku a slíbil si, že s ní dá řeč.
Blanka se jen nepatrně pohnula, aby nezaplašila sen, který se jí zdál. A i když jeho atmosféra byla přízračná, vystupoval v něm Václav a to za tu trochu strachu stálo. Na asfaltce před panelákem si rozdělal oheň a na žhavých uhlících a tekoucím asfaltu si opékal klobásu. "Bude dobrá," smál se na Blanku, která by mu ráda řekla, že se může otrávit. A zrovna v tu chvíli, kdy měla pocit, že se jí vrací hlas, projelo kolem velkou rychlostí auto. Za volantem seděl Václav, pusou špinavou od asfaltu a sazí roztaženou do ďábelského úsměvu volal: "Tak brzy ahoj."
Blanku našla sousedka až za dva dny. Na polštář potřísněný zvratky shlížel ze zdi obrázek Václava ozdobený v rohu černou stužkou. "Tak už jsou spolu," podotkla směrem k policistovi, který ale nevěnoval pozornost ani jí, ani mrtvole.
Všichni měli pocit, že se nic zas tak závažného vlastně nestalo. Nikdo neplakal, nikdo nezůstal sám. To jen svět přišel o jednoho nešťastníka, který si nedokázal poradit se svým životem, šéf klubu o zlatý hlas, který mu plnil kasu a taxikář o své sobotní rito. Jen Šárka na celém neštěstí vydělala. Nikdo jí neotravoval, nikdo jí neztěžoval odchod domů. Pokaždé, když v sobotu zamykala dveře podobné těm do ponorky, hýčkala si představu Roberta, ke kterému se za pár minut přitulí. Držela svůj svět v hrsti opatrně jak malé křehké ptáče. Ve svém mládí vůbec netušila, že svět drží v hrsti ji.
Intimní příběhy 6
Zákon smečky
Vím toho o životě vcelku hodně, ale i v mém věku mě stále znovu překvapují otázky, na které s odřenýma ušima nalézám odpovědi. Co jsem však poznala a o co bych se chtěla podělit, je jedna zkušenost, která může být i pro vás užitečná-jakmile vám někdo začne dokola opakovat, že je váš nejlepší kamarád, zpozorněte a začněte být ostražití. Většinou se totiž stane, že vám ten "nejlepší kámoš" podrazí nohy a nakope zadek. Vždyť o přátelství není potřeba mluvit. Přítelem prostě jsem, anebo nejsem. Ještě mě napadá jedna otázka, na kterou neznám odpověď. Je horší zlý blbec nebo zlý, ale inteligentní člověk? Kolikrát jsem se už takhle ptala. Vždyť zloby je všude kolem tolik, že sítem blbců a zlých chytráku propadáme jako zrnka písku až na samotné dno naší existence. Příběh mé známé je toho živoucím dokladem. A já, čím víc o jejím vyprávění přemýšlím, tím víc se bojím nastavit tvář lidem, pustit je k sobě domů, vydat se s někým po jedné cestě.
Lída byla moje nejlepší kamarádka -alespoň to tvrdila- začala nad hrnkem čaje Alena. Proč si vybrala zrovna mě-o tolik let mladší, tak odlišnou? Když se ohlédnu zpátky, myslím si, že v jejím okolí zrovna tehdy nikdo jiný nebyl. Ty jsi moje nejlepší kámoška-říkala mi s úsměvem. A jestliže se něco často opakuje, člověk na to přistoupí. Tak proč ne? Je přece krásné mít nejlepší kamarádku. Blízkost druhé ženy-nejlepší kamarádky- mi dodávala pocit jistoty, že i já své trampoty mohu bez cenzury někomu sdělit. A ten někdo je vždy na mé straně. S lahví vína, s novým receptem se stala Lída pevnou součástí mých volných dní. Byla jsem mladá a naivní. Vlastně jsem o životě tehdy ještě nevěděla vůbec nic.
Ne, nemám chuť na ni myslet. Ani na její pobyt na psychiatrii, ani na její sexuální avantýry, kdy jsem jí dělala aliby. Nechci vzpomínat na svou nekritičnost ve vztahu k nejlepší kamarádce, kterou jsem přijímala s jejími milenci, na které vyřvávala po nocích z otevřeného okna, když je posílala do háje. Nechci vzpomínat na toho posledního, který se v pyžamu a s dvěma promilemi v krvi rozhodl utéct od té saně zpátky do Prahy. Nechci znovu a znovu litovat její děti, které, jak jen to šlo, odešly z domu, aby se pak nevědomě vydaly cestou, kterou jim prošlápla jejich matka. A hlavně nechci myslet na to, že jsem nedokázala včas pochopit, že moje nejlepší kamarádka nemusí být zrovna nejlepší člověk. Byla to moje hloupost.
Naše cesty definitivně rozdělil její nový, poslední přítel. Našla si ho na inzerát-šeptala obezřetně její sestra a vyděšeně koukala na tu neforemnou hromadu masa, která vycházela ze dveří. To snad ne, to nebude trvat dlouho -uklidňovala jsem ji, ale opak byl pravdou. Chlap se u Lídy zahnízdil a bylo zřejmé, že se odtud nehne. Ta velice rychle přebírala jeho názory, podporoval ji totiž ve způsobu
uvažování, který měli podobný, ale o jehož zrůdnosti jsem zatím neměla ani potuchy. Její návštěvy řídly, až ustaly docela. Božská osamocenost dvou zlých lidí vykonala své dílo. Zkáza duše se Lídě objevila v obličeji. Zlá, tlustá matróna, ze které čišela naštvanost na celý svět, mě už ani nepozdravila. Jen občas z balkonu plivala směrem k naší zahradě věty, jejichž obsah jsem zcela nechápala. Proč? Co se stalo? Kdo za to může? -trápila jsem se marně otázkami, na něž neexistovala racionální odpověď.
A pak jsem dům prodala své známé a odstěhovala se. Šikovná padesátnice, která se do něj nastěhovala, měla jediný problém-byla singl. Jako by Lídě šlápla do jejího stínu. Schopná, samostatná a ve své samotě vcelku spokojená Dáša netušila, jakou nenávist v ní vyvolá. Ta pomalu a obezřetně jako obludná chobotnice vypouštěla o své sousedce do okolí temný mrak polopravd a lží. Do sítě pomluv zapletla Lída sousedy a vytvořila z nich smečku, vždyť lov je odedávna krvavou kratochvílí a projevem lidské brutality. Je to blázen, ani chlapa si nedokáže najít, milionářka-vykřikovala do okolí na účet Dáši a sousedi, pověšení na ploty-kývaly hlavami a smály se křivými hubami. Vždyť zrovna včera přijela Dáša k domku zbrusu novým autem! A to, že se někomu daří, se přece neodpouští. Náhle se vztek z jejich zpackaných a primitivních životů mohl vybít jinde. Tak proč se touhle lidovou veselicí nezachránit.
Tvoje větve nám přesahují přes náš plot. Tvoje třešně nám padají na naši trávu. Tvoje kořeny prorůstají na náš pozemek. Kouř z tvého ohýnku nás dusí. Obtěžuješ nás! Pokácíš ty stromy, nebo se budeme soudit. Rozhodli se pro tykání bez jejího souhlasu. Podívejte, ona si čte-řvala Lída za plotem a ukazoval na Dášu-a přitom tam má takový bordel. A zase smích a zase zdánlivě tiše vynášené věty tak, aby je každý v okolí slyšel. Nemožnost bránit se, nemožnost bránit svou čest a právo na soukromí, právo na vlastní vkus. Když jste se sem nastěhovali, museli jste vidět, že je tady spousta stromů, tak proč jste si pozemek kupovali? -zbytečně argumentovala nic nechápající Dáša. Nereagovali. Na úzké nudli měli obdělaný každý centimetr půdy. Oni a jejich početná rodina se tlačí v chatce čtyřikrát čtyři a taková... jedna...má dům a k němu obrovský pozemek-syčeli závistivými jazyky a přemýšleli, jak by se jí za ten její" blahobyt" pomstili.
Útoky, nenávist a současně pocit sounáležitost "spravedlivě rozhořčených" sousedů den ode dne, měsíc od měsíce rostly. Naházené kameny přes plot, vysypané listí před brankou na pozemek, šišky, které se málem trefily cíle. A poznámky, nenávistné, hloupé a pokořující. Jak to můžeš vydržet -ptala jsem Dáši po zpackané mediaci se sousedy, za kterou jen zbytečně vyhodila peníze, protože vzájemnou dohodou by zábava hloupých skončila. Chceme novou mediaci, na místě -psali. Byli jsme už přece domluveni-odpověděla- takhle by to mohlo jít pořád dokola. Já odstraním smrky v dolní části zahrady, vy uděláte plot, abychom měli soukromí-´pod to jsme se podepsali. Jako odpověď jí přišla obsílka k soudu.
Neměla by ses odstěhovat? Tohle lepší nebude-řešila jsem s Dášou její situaci, když si mně stěžovala do telefonu. Přece před nimi neuteču-vzdorovala, ale já už věděla své. Že tohle nikdy neskončí, že lidská zloba a omezenost jsou všemocné, že proti přesile je občas nemožné bojovat, a už vůbec ne vyhrát. Viděla jsem dokument o opicích -povídám jí. O co jsme lepší než makakové? Jde jen o sílu, dominanci, sex a žrádlo. A o zákon smečky. Uštvat toho, kdo je slabší, kdo se nějak vymyká jejím normám a představám. Byla jsem zhnusená a plná obav, kam až se může tahle situace vyhrotit. Litovala jsem Dášu a měla špatné svědomí, že jsem ji před Lídou zavčas nevarovala.
Korunu všemu nasadila vichřice Sabina. Jeden ze smrků se zlomil, padnul přes dva pozemky a špicí se elegantně opřel o Lídin plot. To, že v blízké vesnici odnesla 40 střech, to, že je polámaná celá republika, nebyl argument. Sešel se velký sousedský soud a rozhodnul, že tohle chce tedy policii a zástupce úřadu. Ať všichni vidí, jaké příkoří se jim děje. Zoufalé bezbranné obličeje a dobrácké masky ublížených sundali hned po odjezdu policistů, kteří jen škodu nafotili. Musíte se domluvit -řekli oběma stranám. To si za klobouk nedáš, takhle to nenecháme-zase řvali sousedi a kvokali hlučně v kruhu jako hejno rozezlených slepic. Když se dostatečně potěšili tímhle" neštěstím", rozjeli se domů. Jen Lída zůstala a jako hliněný golem stála na balkonu, který už toho tolik viděl a slyšel.
Příběh Aleny a Dáši tady nekončí. On totiž ani nikdy skončit nemůže. Další takové se možná odehrají na jiném místě a jiným lidem. A až se uzavře tento případ, bude to jen zdání, jen iluze a alibizmus úřadů, že se něco narovnalo. Protože přece pokrytectví, zloba a hloupost jsou vlastnosti, nad kterými žádné soudní rozhodnutí nemá moc.
Intimní příběhy 7
Kocourek
Že to s námi dopadne takhle, to jsem si tedy nemyslela- s hořkostí přemítala Klára, když umývala hrnec od polévky, který Aleš nechal od oběda ve dřezu. Do tváře jí padaly prameny vlasů, a tak si je svázala gumičkou, aby mohla práci dokončit. Nakloněná nad dřezem osvíceným zářivkou vypadala jako duch. Taky se tak cítila. Jako někdo, kdo je a není zároveň. Poslední kus mokrého nádobí odložila na odkapávací desku a narovnala se v zádech. Po celém dni sezení v kanceláři cítila, že nemá sílu vytknout manželovi, že po sobě zase neumyl nádobí, neuklidil oblečení, že na umyvadle zase leží použitá holítka a koberec je plný nečistot.
Aleš polehával na sedačce a trápil se s přepínáním televizních kanálů. Na zemi ležela zmuchlaná deka a stolek před ním pokrývalo snad dvacet kousků drobného nářadí, kterým opravoval hodiny. Uprostřed toho chaosu zůstala stát Klára jako Lotova žena. Nechci nic vidět, nechci nic slyšet. Kdybych začala mluvit, byla bych zlá. Pohádali bychom se a na to já nemám sílu.
Z ložnice s radostným mňoukáním vyběhnul kocour. Běžel přímo ke Kláře. Těsně před ní se zastavil, natáhnul přední packy, hrudníkem se dotkl podlahy a vystrčil zadeček s huňatým ocasem, jako by se klaněl své velitelce. No ahoj, miláčku, tak jakpak ses měl ? -hlasem, ve kterém zněl úsměv, se mu lichotila Klára a hladila jeho jiskřící srst na zádech, pak mezi oušky a pod bradou. Vypadalo to, jako by kocour cvičil prostná. Přesně jako na povel vystrkoval bradu, natáčel se, až na závěr svého vystoupení padnul na zem a obracel se z boku na bok. Ty seš moje radost, chlupáči. Šeptala mu Klára do jemných voňavých chlupů na bříšku, do kterých ponořila nos. Tak jak ses měl? Co? Kocour vrněl jako o život, mhouřil štěstím oči a malinko zatínal drápky do koberce.
Klára cítila, jak se i v ní vše narovnává, jako by se i v ní dělal pořádek a vymetala se všechna špína nanesená v průběhu dne. Ty seš můj léčitel, viď? A kocour předl a zelené oči se mu leskly blahem. Je mi s tebou tak fajn-usmála se, naposled ho pohladila a pak se vydali společně k misce, u které se kocourek posadil a čekal, co se mu v ní objeví. To víš, že jo, jen chvilinku počkej, něco jsem ti přinesla-celá šťastná zaběhla do kuchyně, vyndala z tašky balíček šunky a plátkem zatřásla kocourovi před nosem. Ale s šunkou dnes neměla úspěch, ani když mu s ní třepala před čumáčkem a šišlala-myšička, podívej, myšička. Odvrátil hlavu a trucoval dál u misky. Tak zkusíme něco jiného. Šunka skončila v koši a v misce se objevila hromádka Gurmetu. Kocour k ní přičichnul a začal žrát. Za minutu byla hromádka pryč a on jen čekal, až se mu na misce objeví další příděl-kulaté oči upřené na Kláru. To víš, že jo, ještě tady máš-smála se a cítila, že už je opravdu docela v pohodě.
Aleš na gauči zaujal svou oblíbenou pozici a začal si telefonovat s kamarádem. Jeho slova ale ke Kláře nepronikala, starala se o své. Cpala prádlo do pračky, znovu přidávala kocourovi Gurmet, vyčistila umyvadlo a vyházela použitá holítka. Při tom vše, poočku pozorovala kocoura, který jako vždy nechal několik pečlivě olízaných kostiček Gurmetu v misce a šel se napít vody.
Aleš telefonoval s dalším kamarádem. Klára otevřela okno, vyvětrala a nechala kocoura, aby z okenního parapetu pozoroval auta jezdící přímo kolem jejich domu. Kocour se občas přikrčil, to když kolem přejel autobus nebo náklaďák. Jen se boj, to je dobře -pohladila ho Klára a zasmála se, jak natáhnul krk za ptákem, který prolétl okolo. Než se šla vysprchovat, zavřela okno. Aleš seděl u počítače. Kocour šel s Klárou do koupelny, posadil se u misky a čučel. Co chceš? Už nic nedostaneš. Musíš mít přece dost. Smála se mu z vany, a když vylezla, otřel se jí kocour o mokré nohy.
Program v televizi nestál na nic. Aleš v průběhu filmu několikrát usnul a zase se vzbudil. O půl desáté kocour seskočil ze svého křesílka a ladně odkráčel ke dveřím do ložnice. Posadil se, otočil hlavu na Kláru, a jako by jí říkal-tak pojď už- malinko mňouknul. Tak jo, jdeme-dobrou-řekla směrem k Alešovi, který už měl zase zavřené oči. Nejspíš ji neslyšel.
Kocour se olizoval na Alešově přikrývce. Pečlivě jednu nožku, druhou, ještě přelíznout bříško a je to. Natáhnul přední tlapky, položil na ně hlavu a přimhouřenýma očima sledoval Kláru, která si vzala knížku. Nařídit budík-blesklo jí hlavou. Když dočetla kapitolu, kocour už spal. Rozvaloval se na zádech, packy natažené za hlavou -vypadáš jako člověk-usmála se v duchu Klára a prsty mu opatrně přejela po bříšku. Kocour si slastně vzdychnul. Klára zhasla lampičku a zavrtala se do deky.
Aleš začal žít. Slyšela jeho kroky, otvírání a zavírání dveří a hlasy z televize. Možná k ránu přijde spát do ložnice. Na vedlejší posteli pochrupával kocour.
Budík ráno nepotřebovala. Kocour jí skočil na břicho a začal přešlapovat z tlapky na tlapku. Pak přešel pár krůčky po hrudníku a čumáčkem se dotknul jejího nosu. No jo, zabručela a to už byl povel, aby kocourek seskočil z postele a spokojeně se vztyčeným ocasem kráčel ke dveřím do obýváku. Klára otevřela a pokoušela se opatrně našlapovat, aby Aleše nevzbudila. Bylo jí ale jasné, že jakmile pustí v koupelně vodu, Aleš se probere a odejde do ložnice. Její obličej v zrcadle nebyl nic moc. Raději se na sebe nedívat-myslela si a nandávala kocourkovi do misky po lžičkách snídani. Potvůrko jedna ušatá -drbala ho na zádech a usmívala se, protože bylo vidět, jak je zvíře spokojené. Když se natírala po celém těle krémem, uvědomila si, že je něco jinak. Něco tu nehraje. Ale co? Kocour vylíznul misku a chtěl přidat. Žroute-usmála se, ale pocítila podivný neklid- o to podivnější, že nevěděla, z čeho pramení. Ticho. No jasně, to ticho. Blesklo jí hlavou, a tak rázně vyšla z koupelny, rozsvítila světlo a podívala se na Aleše, který stále ještě ležel na gauči. Pod tenkou dekou se rýsovalo jeho tělo a hlava opřená o područku gauče byla zalomená v nepřirozeném úhlu. Aleši-řekla opatrně, ale pak stále hlasitěji a hlasitěji volala jeho jméno.
Scéna z toho pochmurného rána se jí pak stále vracela. To jméno narážející do stěn místnosti jako pták s pochroumanými křídly, to tělo, které ve své nehybnosti připomínalo horu-mlčenlivou a nedostupnou.
Odchod Aleše z jejího světa ji zlomil. Obalila se neprůhlednou vrstvou smutku a zapomněla mluvit. Po návratu z práce hledala neumyté nádobí, holítka na umyvadle a nečistoty v koberci. Ale vše bylo na svém místě. I kocourek. Nosila ho na rameni a on se k ní tisknul, jako by cítil, že potřebuje rozehřát. Deky na gauči byly srovnané a na prázdném stolku stála u Alešovy fotky svíčka. Tok co, jak ses dneska měl?-řekla Klára do ticha směrem k obrázku. U nás v práci se nic nedělo -unaveně klesla do křesla a vyprávěla o všedním pracovním dnu. Slova ze sebe soukala pomalu, těžce je hledala, jako by jí neposlušně vířila v hlavě. A pak jí po tvářích začaly téct slzy. Moc jsme si toho v poslední době neřekli-vzala do ruky rámeček s fotkou a já bych tak chtěla...já bych tak chtěla...nemohla dál. Kocour se jí otíral o nohy, ale ona si ho nevšímala. Pořád si tiše dokola opakovala těch několik slov naplněných k prasknutí smutkem, protože věděla, že pocitu promarněnosti, i kdyby je tisíckrát, milionkrát opakovala dokola, se už nikdy nezbaví.